Výchozí stav
Právní profese v České republice (zahrnujíc zejména advokáty, exekutory, notáře, ale i další právníky) prochází stejně jako další odvětví bouřlivou změnou, která je podpořena různými aspekty, zejména celkovou elektronizací justice, resp. tzv. čtvrtou průmyslovou revolucí a s tím spojeným zrychlováním různých procesů a novým pojetím tradičních činností. Současně se zvyšujícím se počtem absolventů právnických fakult, zejména v poslední dekádě, se zaplnil trh právních služeb a vzrostl konkurenční boj. Když k tomuto přidáme další atributy, které se vztahují k samotnému výkonu těchto profesí, jako například perfekcionismus, stres, tlak na lhůty a na zisk, a v některých případech workholismus (tedy určitá posedlost), a přihlédneme k tomu, že tyto profese (advokacie zejména) předpokládají určitou soutěživost, lze vysledovat, že tyto profese s sebou mohou nést vyšší riziko nezdravých návyků (nerespektování tělesných biorytmů), závislostí (na jídle či alkoholu), psychických a zdravotních problémů nebo dokonce náchylnost k syndromu vyhoření.
Nutno zdůraznit, že samotné studium na právnických fakultách (ač ryze humanitního zaměření) v České republice postrádá jakoukoliv přípravu na výkon právní praxe ve smyslu tzv. měkkých dovedností (soft skills), čímž můžeme rozumět kompetence v oblasti chování, které mají vztah k sociální, respektive emoční inteligenci (EQ). A to i přesto, že např. Národní soustava povolání vedená pod Ministerstvem práce a sociálních věcí (www.nsp.cz), eviduje u profese advokáta soubor předpokladů, kterými jsou např. efektivní komunikace, ovlivňování ostatních, flexibilita, výkonnost a další.
Ani po ukončení studií, tedy např. při výkonu praxe advokátního koncipienta, se tato situace nelepší, neboť je nadále kladen důraz, jak ze strany profesních komor, tak ze strany přiděleného školitele, především na odbornost v oblasti zákonů a jejich výkladu, a pouze okrajově je pracováno s měkkými dovednostmi jako jsou např. komunikační dovednosti, sebereflexe, osobní rozvoj, duševní hygiena, apod.
Supervize jako nástroj osobního rozvoje
Je až s podivem, že v jiných pomáhajících profesích, tj. např. u psychoterapie nebo psychologie, se supervize uplatňuje zcela přirozeně a dokonce povinně a je chápána jako určité privilegium, kdežto v právních profesích je spíše popelkou, přitom její využití se s ohledem na specifika právní profese přímo nabízí.
Supervize je strukturovaným procesem, který dává lidem možnost otevřeně hovořit o své práci a o problémech a situacích, které s ní souvisejí. Supervize může být zaměřena na prohloubení prožívání, lepší porozumění dané situaci, uvolnění tvořivého myšlení a rozvoj nových perspektiv profesního chování. Cíle supervize se liší, podstatné je podpořit osobnost, resp. autentičnost a tvořivost supervidovaného a rozvinout jeho vlastní styl práce s klienty.
Rozsah supervize
Proces supervize může být zaměřen nejen na konkrétní případ či kauzu, ale taktéž může vést k profesní či osobní transformaci supervidovaného. V takovém případě je nutné vyhodnotit již na počátku slabé a silné skladební elementy, například profesní zaměření, technické dovednosti, tj. IT dovednosti, procesy spojené s delegováním úkolů, produktivitu (potenciál vs. skutečnost), procesy fakturace a platební morálka, definování a řízení rizik (risk management), nastavení a dodržování etických (morálních) kodexů a profesních standartů, úroveň odborných znalostí a know how (development), řízení toku informací, portfolio klientely, vlastní image, a v neposlední řadě osobní spokojenost (z pohledu naplnění, poslání a pocitu vlastní užitečnosti), a další.
Jak vidno, nejen právem je právník živ. Všechny shora uvedené segmenty (a každý zvlášť) mají v důsledku významný vliv na pracovní výsledky anebo mezilidské vztahy (s klienty či s kolegy), ať již jej budeme posuzovat z jakéhokoliv úhlu pohledu. Velmi podstatným pak zůstává pohled na emoční reakci supervidovaného k jednotlivé kauze, klientovi či shora uvedeným dílčím segmentům, neboť ta utváří jeho vnitřní postoj k řešeným situacím.
Je současně nesporné, že absolvent právnické fakulty, který se například stane advokátním koncipientem, nutně potřebuje základní a postupnou supervizi ze strany svého školitele (kterou můžeme nazvat interní supervizí), ale zkušený právník, který většinu činností již provádí tzv. automaticky, by měl hledat nové příležitosti a nové obzory spíše z nezávislého vnějšího pohledu.
Příslib efektivní supervize
Za dobu více než desíti let, které jsem strávil v advokacii (jako advokátní koncipient, advokát, arbitr a zapsaný mediátor), jsem získal velmi cenný pohled na různá „klání“, ať již v soudních síních či jen u kulatého stolu. Jejich výsledek, resp. skutečnost, kdo prosadil svou „pravdu“, byl velmi často odvislý od prvotního uchopení celé záležitosti ze strany advokáta. Mnohokrát se vyjevilo, že nastavená strategie nebyla přiléhavá ne proto, že by advokát nebyl dostatečně erudovaný v právní oblasti, ale proto, že nezískal od klienta dostatečně detailní informace o celé situaci. Nejednalo se ani tak o chybu v analýze, ale spíše v tom, že nebyla nastavena dostatečně empaticky komunikační linka mezi advokátem a klientem a taktéž to, že nebyl zvolen přístup, který by danou situaci hodnotil unikátně, tedy nikoliv generalizováním a připodobňováním k jiným kauzám.
Supervize dokáže najít cestu tam, kde zdánlivě žádná neexistuje, a tím obnovit tvůrčí potenciál a nadšení, které se v průběhu let může plíživě vytrácet. Vytvořením systémového procesu lze velmi jednoduše odhalit v minulosti nevědomě akceptované mylné postupy, a nenásilně odstranit napětí způsobené nezpracovanými strachy či obavami.
Pokud vás toto téma zaujalo a chtěli byste se dozvědět více, napište si o více informací.